Annapolis, Baltimore

9.8.

Dnes znovu den plný nejistoty. Jak se dostat do Annapolisu, co jíst, kde spát. Metrem jsem se přesunul co nejblíže k Annapolisu do stanice New Carrollton. Zde jsem vytáhl ceduli s nápisem Annapolis a s bílým tričkem s dlouhými rukávy proti slunci se postavil před výjezd z parkoviště. Bylo pekelné horko. Dvacet aut v dlouhém časovém rozestupu mi nezastavilo, až světe div se 21. auto přibrzdilo. Pán v kovbojském klobouku pokynul, ať nastoupím. Hodil jsem nadšeně všechna zavazadla na zadní sedačku a sedl si k němu dopředu. Byl to recepční z hotelu a vracel se domů do Annapolisu. Cestou jsme si povídali o zážitcích i o tom, co je v Česku odlišné. Byl hodný a zajel se mnou až do centra k informačnímu stánku.

V informacích jsem nafasoval mapky a při rozhovoru s velmi starým párem zjistil, že jediný kemp je na jiném poloostrově. Vydal jsem se tam. Přešel záliv po dlouhém mostě a dál a dál. Nakonec jsem to vzdal asi dva kilometry před cílem. To prostě ráno nechci jít znovu. Naobědval jsem se na jedné zahradě – sýr + pita a šel zpět. Asi další dvě hodiny jsem bloudil po západním Annapolisu a hledal domek se zahradou a příjemnými lidmi. Mnoho mě odmítlo, ale alespoň chtěli poradit kam se vrtnout. Bohužel Annapolis je pro trempy hodně špatné místo.

Až jedna námořnice v nádherném domku u zálivu. Taky mě odmítla, ale zkusila zavolat na kemp, do kterého jsem původně šel. Byl pouze pro příslušníky armády, jako i další dva co zkusila vytočit. Poté se nade mnou slitovala a řekla, ať zůstanu před domem, nechodím dozadu na zahradu a že doufá, že nejsem sériový vrah. Svoji mírumilovnost jsem jí dokázal hlavně díky zápisu Van Laurenových do mého deníku. Díky Bohu. Záda jsem už necítil. Postavil jsem stan a chtěl se vydat do centra. Přišla, že jede taky a může mě svézt. Prodává lodě. Paráda.

Annapolis je přístavní městečko. Taková Jelsa po americku. Teď sedím na molu při západu slunce a koukám na jachty a plachetnice. Velmi příjemné! Navštívil jsem i Maryland State House. Je to nejstarší státní americký dům. Nacházel se zde první Kapitol. Chtěl bych ještě vidět slavnou akademii Navy. Vojáky v bílých uniformách a jejich rodinami se to tu jen hemží. V přístavu jsem nalezl pódium a čekal, co se bude dít. Čekal jsem koncert. Proto jsem byl dost překvapený, když ke mně přišla jedna Annapolisanka, zda si s ní půjdu zatančit waltz? Konal se tu totiž taneční kurz waltzu! Říct ne je snadné, a tak jsem řekl ano a asi půl hodiny se snažil o tanec. Ke konci už nám to docela šlo a byli jsme pozváni na pokračování. Do stanu jsem sotva došel, navečeřel se a padl jako podťatý. Zatím jsem netušil, že zítra potkám člověka, který mi změní pohled na svět.

Cesta na druhý poloostrov

10.8.

Velmi dobrodružná noc. V 5:00 hodin ráno začal strašlivý liják, až se prohýbal stan. O 10 sekund později ustal a za chvíli začalo pršet znovu, a tak dokola. Neviděl jsem ven, byl jsem rozespalý, nemyslelo mi to, ale bylo mi to divné. Když mě to naplno probralo, začal jsem přemýšlet, jak je to možné. Důvod byl jednoduchý. Spal jsem na automaticky zavlažované zahradě! V 5 hodin vyjely ze země trysky a začaly konat! Čekal jsem hodinu, než přestanou a za další hodinu usnul. Uf.

Ráno mi paní s poťouchlým úsměvem na tváři otevřela a já mohl použít koupelnu. Navíc jsem dostal kód od wifi, a tak jsem se zkusmo mohl v aplikaci Couchsurfing spojit s místními lidmi a poprosit je o přespání. Kupodivu se ihned ozval místní pán (Mike). Ten v chatu slíbil, že mi ukáže Annapolis a dokonce u něj mohu přespat! Setkání s ním trochu šok. Vyběhl z auta se sprejem proti komárům a celého mě postříkal a hnal mě rychle do auta a že potřebujeme více plánů, jak to všechno stihnout. Stačil jsem se jen rychle rozloučit s paní. Potkali se s Mikem ve dveřích a on plynule přešel do francouzštiny (byla původem z Francie a celkem jí to zarazilo). Co mě ale totálně odrovnalo, bylo, když se mě zeptal, zda budeme mluvit anglicky nebo československy?! Krom těchto jazyků, zdá se, umí ještě německy, rusky a učí se španělsky, tagalog, amharic a čínsky :-D. Byl v armádě. Je to pilot. Zná jednoho kosmonauta… 😀

Do slavné Navy akademie jsme vjeli přes přísně střeženou bránu se slovy „Hey dude!“. V informační hale mi koupil tričko a odznak. Potom jsme se šli kouknout na film o akademii. Každý rok nastoupí cca 1000 studentů. 100 vzdá po prvních osmi týdnech, kdy nesmí vidět rodinu, ani vyjít z areálu školy. Ti, co pokračují, mají výuku zdarma, ale pokud selžou = drogy, sex, alkohol, špatné výsledky, jsou nekompromisně vyhozeni a platí 100 000 USD. Dnes byl zrovna „Parents day“ a za žáky přijely jejich rodiny. Všichni studenti jsou oděni v bílých oblecích. Rodina si jich velmi váží. Na konci studia dostanou obrovský třídní prsten. S tímto prstenem je volný vstup téměř kamkoliv a pracovní nabídky se jen hrnou. Potom mě povozil po areálu a jeli jsme do centra.

Zde mi ukázal mnoho zajímavostí, jako třeba první „drive thru“ občerstvení = občerstvení do auta. Poté jsme jeli na oběd. Byly tousty se šunkou. Musel pohlídat psa pár kilometrů odsud. Jel jsem s ním. Vyvenčili jsme ho. Potom chtěl na mši. Šel jsem s ním. K večeři přírodní řízky s bramborem a salátem. V pokoji má futuristické zařízení “ Google Home“ => stačí zavolat: „Hej Google“ a říct své přání a Google ho provede. Například: „Hej Google, play country music“. To mě okouzlilo a neustále jsem zadával příkazy. Klidně třeba spočítá vzdálenost do Českých Budějovic, nebo řekne informace o Praze. S pánem bydlí ještě čínský student „Jackie“. Domluvili jsme se, že večer půjdeme do města. Znovu jsme prošli Annapolis a (krkolomně) povídali o všem možném. Studuje tu vysokou školu bez učitelů (zvláštní). Přístav plný milionářů s jachtami, restaurací a barů. Večer pro nás Mike dojel. Bydlí asi 15 km od centra a pak odjel za psem. Předtím jsem ještě dostal „emergency number“, kdyby hořelo nebo umřel. Zde další lingvistické překvapení. Totiž 0 se nediktuje zero ale ou. Takže přes noc jsem tu jen já a Jackie.

11.8.

Vzbudil jsem se první. Udělal si snídani – už vím, kde co je. Jackie vstal za půl hodiny a po chvíli přijel i Mike. Jackie šel do školy. My jsme se stavili pro psisko a vyjeli směr Washington – Udvar Hazy Museum. Udvar byl maďarský letec fascinovaný letadly, které později i prodával. Roku 2000 dal zemi, která ho přijala jako dítě, malý dáreček – 65 000 000 USD na postavení leteckého muzea. Cesta k muzeu ubíhala po minimálně pětiproudých dálnicích. Cestou jsme viděli nepřístupný Mormonský chrám s věžemi z ryzího zlata. Zákon jim nedovolil mít více manželek, a tak si z trucu postavili hlavu a chrám umístili přímo v místě, kde měla vést dálnice. Proto je všude dálnice rovná, jen zde se jezdí zatáčkami. Levý pruh dálnice bývá označen bílým znakem – diamantem. Já bych to možná nazval jinak… Tento pruh smí využít pouze auta (prostředky), co vezou alespoň dva lidi. Mike: „Jeden právník tu vozil jako spolujezdce gumovou pannu v kabátu. Policisté ho ale stejně stopli. Když se ptal, jak na to sakra přišli? Policisté odvětili: „Žena by nejela tři dny po sobě ve stejném kabátě!“.

U muzea Mike vytlačil moji kredit kartu a zaplatil parkovné. Sedl si na deku pod strom s Odinem (černý labrador), že tu počká, až si prohlédnu muzeum. Bylo opravdu úžasné. Hlavně bojová letadla, vrtulníky, střely, rakety a vše se srozumitelným popiskem. Velmi zajímavé byly i bomby s křídly a kokpitem = kamikadze letouny. Nebo Concorde, a naopak nejmenší letadlo na světě. Nádherný byl moderní bombardér Blackbird, přistávací modul a vybavení Apolla 11. Esem v rukávu byl ale raketoplán Discovery s 39 starty a přesně 365 dny ve vesmíru. Obrovitý stroj pokrytý karbonovými destičkami proti žáru při kontaktu s atmosférou. Byl jsem nadšený. Potom jsem si dal v McDonaldu ten největší hamburger, co tam měli. Za 10 USD a vůbec jsem se nenajedl. McDonald nemá smysl. Z toho, co jsem zkusil, jedině Subway nasytí a za příznivou cenu. Po 1,5 hodině jsem vyšel a pomohl na nohy Mikovi pod stromem.

Chtěl jet ještě na Amiše nad Baltimorem, ale dostali jsme se do „traffic“ zácpy na pěti proudé dálnici. Běžné je předjíždění zprava. Změnili jsme plány a zakotvili v Baltimoru, kde Mike před 30 lety pracoval. Díky invalidní kartičce jsme zaparkovali hned v přístavu – Inner Harbour a já vyrazil na obchůzku přístaviště. Moc hezké. Mnoho atrakcí pro turisty, hlavně staré i nové bitevní lodě a dokonce ponorka. Neměl jsem nechat Mika tak dlouho se psem samotného, jelikož než jsem se vrátil, už koupil okružní komentovanou jízdu po přístavu na lodi! Se svojím „Hey dude!“ oslovením kohokoliv a přepnutím do jakéhokoliv jazyka se mu podařilo dostat na palubu i psa. (S černoškou v muzeu se pokoušel mluvit etiopsky. Nerozuměla mu :-D). Projížďka perfektní. Seděl jsem na přídi. V přístavu je například jedna z největších továren na cukr – export do Afriky, Austrálie… Nebo zde stojí bitevní lodě a další zajímavé domy.

Domů jsme jeli s přestávkou, kdy jsem vyvenčil Odina, zatímco si Mike asi 5 minut zdříml. Nabízel mi řízení. Netroufl jsem si. Za den jsme ujeli asi 200 mil = 322 km! Po večeři Mike odjel s psiskem a bude spát jinde. Mám dům sám pro sebe. A lednici se zmrzlinou také!

12.8.

Dnes mě krásně probudil Google. Bohužel jsem nedokázal anglicky správně říct vypni budík, a tak jsem musel vstát. Pak byl pokus o vaření vajíček. Nejdřív jsem míchal bez zapnutého sporáku a pak je připálil. Řekl jsem, že bych chtěl vidět ještě zbytek Navy akademie. Tak mě provedl uzavřenou kaplí, kde má sarkofág st. Paul Jones – neohrožený námořník, zakladatel Navy. Potom muzeum modelů lodí a vůbec námořnictví. Lodě vymodelované do nejmenších detailů. Mike mě na jeden upozornil – kulaté otvory na přídi plachetnic. Sem chodila posádka lodi (kromě kapitána) na velkou, načež větší vlny vypláchly zbytky. Toalety byly vůči větru důmyslně umístěné vpředu, a proto se jim říkalo „the heads“. Na „toilet“ nebo „WC“ se proto v akademii nemá smysl ptát. Také tu byly nádherné třídní prsteny, které studenti dostávají po skončení akademie. My dostaneme jen papír a adie… Zrovna zde probíhal zápas v americkém fotbale. Hodně tvrdý sport obrovských chlapů. Několikrát kolem nás proběhla holka, řekl bych ne úplně uzpůsobená na běh. Takto se prý běhá za trest. Třeba 20x kolem areálu. Také jsme viděli kamenný sloup, který se na konci studia pomaže asi sádlem a nahoru se umístí čepice. Třída ji musí získat. Jde o poslední zkoušku, která je má naučit, že jeden bez druhého nejsou nic. Následoval oběd v restauraci pro oficíry. Žáci sem nesmí. Forma švédského stolu – kuře, rýže, mahune, lasagne, salát, polívka… Přežral jsem se k puknutí.

Před restaurací mi Mike vysvětlil způsob řazení v autě. Na „D“ se auto samo rozjíždí! Domů jsem „vodil mašinu“ sám. Pochválil mě, že to nebylo špatné. Honem jsem sbalil a dal mu dárek Koh-i-noor tužky. On mi na oplátku daroval Google Home Mini. Ještě mi stihl ukázat záznam svého letu, na kterém bylo mimo jiné vidět pašování drog z Mexika na ostrov poblíž Los Angeles. Mikovi je 76 let a štve ho, že už nemůže létat. Potom byl v plánu Baltimore a cestou agentura NSA a její muzeum.

Baltimore jsme kvůli času zamítli. V 7:30 PM mi letí letadlo… NSA muzeum ovšem super. Ukázal mi, jak se kódovalo Enigmou. Dalo se i vyzkoušet. Byly tu superpočítače, různé šifrovací a kódovací i dešifrovací stroje z celého světa. Američani dokonce používali indiány (Navajos). Ti překládali zprávy do svého jazyka a ty se pak odesílaly. Nikdo tomu nerozuměl a bylo to rychlé.

Pak zastávka pro benzín (musí se říkat gasoline ne gas!) s ukázkou, jak se tankuje a už letiště BWI a loučení s nejneuvěřitelnější osobou co jsem kdy potkal. Za +30 USD jsem samostatně odbavil velký batoh a prošel kroužícím skenerem. Potom jsem se procházel po letišti, nebo jen čekal a jedl krekry, co mi Mike prozíravě přibalil. Lehké zpoždění, ale odlepili jsme se od Země a zamířili do Charlotte = mezipřistání kvůli ceně. Seděl jsem uprostřed lidí, ale i tak jsem něco viděl. V Charlotte jsem musel změnit letadlo, ale kufr si šel svou cestou. Znovu procházka kolem 1000 a 1 fastfoodu a odlet. Sedačku jsem měl úplně vzadu, ale seděla zde holka a nechtěla od svého přítele. Když to padne, chtěj být spolu. Nabídla mi svoje místo u okýnka, ovšem ve středu letadla = pochod stylem nosorožec proti všem lidem zpět. Nebylo to jen u okýnka, ale i u nouzového východu => byl jsem poučen, jak v případě nebezpečí otevřít dveře. Cestou zase džus a preclíky. Večerní Miami z výšky neskutečné. Vypadalo jako nekonečný chodník dlážděný (100 km ulice asi žádný problém) zlatem a jantarem, z jedné strany oříznutý mořem a z druhé bažinami Everglades. Celé pobřeží zaplněné mrakodrapy a všechno svítí. Nevím, kde tu elektřinu berou.

Po přistání jsem chodil asi 30 minut po letišti a hledal, kde přespím. Problém, protože všechna dobrá místa zabrali bezdomovci. Až v hloubi letiště u kanceláří jsem našel na chodbě záhyb k snad nepoužívaným dveřím. Natáhl jsem si karimatku a ulehl. Zima. Hodil jsem přes sebe ručník. Zima. Vytáhl jsem spacák. Zima. Nic víc nešlo. Klimatizují, jak blázni. Moc jsem se nevyspal. V 7:00 kolem mě začali chodit lidé a ťukali si na čelo. Tak hluboko do letiště si ještě žádný bezďák netroufl! Nešlo spát déle, takže budíček.